Pouštní dobrodružství 2: Vojta Staněk, fyzioterapeut v Saúdské Arábii

Tohle je příběh kluka z malého města na severu Čech, jehož novým domovem se stala Saúdská Arábie. Příběh Vojty Staňka, fyzioterapeuta, pracujícího ve špičkové nemocnici National Guard v Rijádu.

Pocházím z Horního Jiřetína. Během studia na gymplu jsem se přestěhoval do Litvínova, kde jsem potkal svojí manželku Mirku. Vlastně jsme spolu šli i na stejnou vejšku, která byla původně v Teplicích, ale později se přesunula do Ústí nad Labem.

Řekl bych, že pr‎ávě univerzita v Ústí nás přivedla na práci tady v Saúdské Arábii. Ke konci studia k nám přijeli lidé z Jánských Lázní dělat nábor pro fyzioterapeuty. Shodou okolností jsme tam poznali naši tehdejší šéfovou Renatu. V Jánkách jsme spolu dělali dva roky. Vyprávěla nám o své zkušenosti ze Saúdské Arábie. Říkali jsme si, že by to mohla být zajímavá pracovní zkušenost. A tak jsme do toho šli.

Kontaktovali jsme agenturu G5plus. Udělali jsme s nimi veškeré možné výcviky. Trvalo nám to asi rok, než jsme prošli vším. Pak jsme bohužel byli bez práce několik měsíců, protože tady v Saúdské Arábii jde všechno pomalu. Byli jsme skoro 7 měsíců doma a čekali jsme na víza.

Byrokracie tady (v Saúdské Arábii) je hrozná. Po nekonečném čekání jsme si našli novou práci v Mostecké nemocnici. Teprve během zkušebky v Mostě nám zavolali, že víza klaply a my můžeme přijet.

Takže máte něco odpracováno i v ČR...  Jak se žije fyzioterapeutům v Čechách?

My jsme profesně v Čechách žili jen něco málo přes dva roky a to v Jánských Lázních.

Určitě jsme si nestěžovali. Práce to je hezká. S manželkou oba dva děláme to samé a myslím si, že nás to oba naplňuje. Akorát je to míň finančně ohodnocené, než tady v Saúdské Arábii.

To je jeden z důvodů, proč jsme to zkoušeli. V SA nám nabídli platy, které se nedají v žádném případě s těmi českými srovnat. Ale chtěli jsme taky nějakou jinou zkušenost. Já jsem chtěl vždycky pracovat v zahraničí. SA by mě teda nenapadla ani ve snu, ale pak jsem si říkal proč ne.

Měli jsme trochu obavy, co se týče arabské kultury. Ale tím, že jsme se setkali s lidmi, co tady dělali a pak jsme prošli s personální agenturou interkulturním tréningem, obavy trošku opadly.

Určitě nebudu říkat, že to bylo lehké, zvlášť když ani jeden z nás neuměl arabsky. Plánovali jsme tu zůstat dva, max. tři roky a už jsme tady skoro deset let. Zprvu jsme bojovali na profesní úrovni i s angličtinou a do toho jsme museli studovat ještě arabštinu. První tři měsíce jsme přemýšleli, že bychom se vrátili zpátky do Čech. Pak se to nějak zlomilo. Dostali jsme první výplatu a pak už byl život tady o něco lepší.

Čím jste museli projít a jaké byly požadavky ze strany vašeho budoucího zaměstnavatele a agentury?

Museli jsme doložit, že máme minimálně dva roky praxe. Požadovali bakalářské, nebo magisterské vzdělání a museli jsme udělat jazykovou zkoušku.  Podobnou přípravou jsme prošli i v agentuře. Pak už je to jenom o tom projít přijímacím pohovorem. Ten probíhal telefonicky. Trvalo to asi půl hodiny a ptali se nás, co bychom v různých klinických situacích dělali s pacientem. Dělali jsme také interkulturní tréning. To spočívalo v potkávání lidí, kteří už v Saúdské Arábii nějaký čas pracují, nebo pracovali. Učili jsme se jaká tady platí pravidla, jaké oblečení se smí, nebo nesmí nosit, jaké jsou tady zvyky.

Bylo nějak komplikované, že jste do Saúdské Arábie odjížděli dva?

No my když jsme odjížděli, tak už jsme byli svoji. To byla velká výhoda. Takže oni nás vlastně vzali jako takový "package".

Přijeli jste do Saúdské Arábie a nastoupili jste do zaměstnání... Co to bylo za zaměstnání?

Původně jsme pracovali jako fyzioterapeuti v nemocnici Sultan Bin Abdulaziz Humanitarian City. Já bych řekl, že to je jediná rehabilitační nemocnice na středním východě svého typu. Je to obrovské zařízení, které se specializuje jenom na rehabilitační péči. Manželka byla tři roky na oddělení komplexní rehabilitace, já jsem zůstal čtyři roky na spinálním oddělení. Manželka pak nastoupila do nemocnice National Guard a já ji následoval o rok později. Tam pracujeme až do teď. Je to komplex pečující primárně o vojáky a jejich rodiny. Já pokračuji v neuro-rehabilitaci a manželka pečuje o pacienty s popáleninami.

A jak jste to měli s bydlením?

Za tu dobu, co jsme tady, jsme už vystřídali asi čtyři různá ubytování. V první nemocnici jsme bydleli v compoundu, což jsou vlastně takové resorty pro lidi z Evropy a ze světa. Compoundy jsou moc pěkné. Lidé tam bydlí ve vilách. Jsou tam bazény, restaurace, tenisové kurty, fitko atd. Takže nějaké to vyžití po práci tam bylo. Pak jsme se z donucení rozhodli přestěhovat ven a bydlet s místními. Naší nemocnici tehdy vypršela smlouva s compoundem a pro manželské páry neměli v tu dobu jinou alternativu. Tudíž nám nemocnice poskytla určitou částku na to abychom si našli byt. Byli jsme tam rok a půl celkem spokojení. Současný zaměstnavatel nám nabídl ubytování v jiném compoundu, kde bydlíme do teď.

A jak to tam máte s dopravou?

S dopravou je to tady špatné. Každý den vidím aspoň jednu bouračku. Dokonce už jsme kvůli nehodě přišli o jedno auto. Ř‎ídím jen já. Moje žena se bojí. Ženy to tady mají složitější. Do nedávna nesměly řídit, což se asi rok zpátky změnilo. Teď už tady člověk v ulicích vidí spoustu žen řídit, což je pro ně velká výhoda. Spousta z nich je třeba rozvedená, nebo manžel zemřel, a ty pak neměly možnost, jak se pohybovat. Veřejná doprava tady skoro nefunguje. Teď se tady v Rijádu staví obrovský projekt "Metro", což pak bude pokrývat potřeby místního obyvatelstva. Toho se však dočkáme asi až za dva roky. Jediná možná doprava bývaly taxíky, nebo si člověk mohl pronajmout řidiče. To je ale dost drahé a omezující. Dřív jsme tady běžně vídali, že auta řídily děti, protože nebyl jiný „chlap“ v rodině.

Zlepšilo se i to, že tady povolili zábavu. Na příklad od loňského roku tady máme po 35 letech kina. Začaly se tady dělat živé koncerty, jezdí sem umělci z celého světa, dělají tady folklorní a hudební festivaly. Dokonce otevřeli turistická víza, takže se sem dostane každý, kdo si zažádá o vízum. Je to nějakých osmdesát dolarů za vízum a je možné to během pár minut vyřídit na internetu.

A co se ženských práv týče, je tady ještě jedna novinka. Dřív tady bylo něco, čemu se říká muharram systém. Znamená to, že místní ženy nemohly cestovat bez souhlasu mužského poručníka, ať už to je otec, bratr, nebo manžel. Teď už je to možné, ale platí to pouze od 21 let. Za těch deset let, co jsme tady jsme viděli určitě spoustu změn k lepšímu.

Když bychom se vrátili k práci... Jak to bylo na začátku, když jste nastoupili, měli jste nějaké zaškolování? A jak to vlastně v práci chodí...Jak komunikujete?

Měli jsme docela dlouhou dobu na přípravu, protože jsme byli sedm měsíců doma, než jsme získali víza, takže jsme se začali doma učit trochu arabsky. Nebyla to sice podmínka proto, abychom se sem dostali, ale já mám názor, že když člověk chce žít v cizí zemi, tak by měl umět její jazyk. Já už se domluvím plynně. Umím arabsky i číst a psát. Manželka se také plynně domluví. Jinak oficiální jazyk v nemocnici je angličtina. Takže dokumentace je v angličtině a veškeré předávání informací o pacientech taky. I když arabština nebyla povinná, zjistili, že je to tady nezbytné, protože naprostá většina pacientů anglicky neumí.

A co se týká tamní kultury, musel jsi si zvyknout na nějaká specifika v komunikaci s pacienty. Co třeba komunikace s pacientkami? 

Pro mě bylo hrozně těžké komunikovat s místními ženami. Když někomu nevidíte do obličeje, tak pro mě je to jako kdyby ten člověk neexistoval. Jako že nemá identitu. Na tohle si nikdy nezvyknu. Na druhou stranu je to součást jejich kultury a človek to musí respektovat. Pod tím oblečen‎ím jsou to obyčejní lidé. Musím říct,že jsem tu potkal spoustu skvělých osobností ať už se jedná o ženy, chlapi, pacienty, kolegy i lidi mimo práci.

V práci se s pacientkami do kontaktu moc nedostanu. Za celou dobu jsem jich měl asi jen pět. Většinou je to na vyžádání kvůli mé specializaci a pouze se souhlasem rodiny. Jinak léčím pouze muže.

Člověk si taky musí dávat pozor na otázky ohledně víry. Místní komunita je silně věřící, což je někdy výhodou v naší profesi. Usnadňuje to proces vyrovnání se s těžkou životní situací. Někdy to však může být bariéra v dosažení cílů s pacientem. Jak vysvětlit člověku s poškozenou míchou, že už se nepostaví na nohy? Máme přeci boha, který všechno vyřeší.

Já osobně v boha nevěřím, ale většinou se tomuto tématu snažím vyhnout. Pro místní je těžké a nepochopitelné, že může být někdo bez víry. Snáze akceptují fakt, že je člověk křesťan, hindu nebo třeba budhista.

A jak to je se vztahy s kolegy. S lékaři třeba? A jsou tam nějací Češi?

Myslím si, že oproti ČR, tady máme od doktorů větší respekt. Jako fyzioterapeuti tu máme víc pravomocí. V Čechách je systém takový, že doktor nám předepíše co přesně máme s pacientem dělat. Tady si veškerou léčbu řídíme sami. Doktor v podstatě předepíše jenom fyzioterapii.

Co se týče kolegů, v té první nemocnici jsme měli spoustu národností. Lidi z Indie, hodně lidí z Filipín, JAR, z Keni, Jordánska,nebo z Austrálie. Myslím, že jsme tam měli i někoho z Finska, Španělska, Francie. Prostě z celého světa. Díky tomu má člověk profesní přehled, co se děje různě po světě. Myslím, že v Čechách je fyzioterapie na dobré úrovni, ale máme se ještě co učit.

V Čechách máme ještě dost omezenou neurologickou péči. Já se například specializuji na úrazy míchy, hlavy nebo taky na mozkové mrtvice. V Čechách se pacient dostane do nemocnice, kde proběhne akutní péče, potom program v rehabilitačním centru, ale nějaká pořádná následná péče v Čechách v podstatě neexistuje.

Jinak Čechů je tu spousta ... Máme spolek krajanů a já jsem letos shodou okolností předsedou. Třeba tady v Rijádu je nás hodně. V naší nemocnici bude klidně i sto lidí.. Dohromady v celé SA to může být kolem tří-čtyř set Čechů. Jsme sloučeni se Slováky, protože tu nemají základnu, jako třeba my tady máme velvyslanectví. Snažíme udržovat naše kulturní zvyky, pořádáme výlety, akce pro děti, takže to je super.

Jsi tam už deset let. Jsi srdcem srostlý s místní kulturou a tak. Řekni, jak je to tam vlastně s dlouhodobým pobytem cizinců? Další otázka je, jak často se vlastně dostaneš do ČR a třetí otázka je, jestli se vlastně hodláš s tvojí paní někdy vrátit? 
Deset let je dlouhá doba. V Čechách jsme jednou za rok a člověk se fakt cítí v‎íc doma tady. Vrátit se určitě chceme, ale zatím to odkládáme. Začali jsme cestovat, což je s místními platy rozhodně jednodušší. Narodila se nám tady dcera. Řekl bych, že je napůl Saudka. :-)
Česká republika nám chybí, stejně jako rodina, přátelé, sníh nebo třeba jen procházka  lese. S manželkou navíc pocházíme z malého města, takže nám několikamilionové město Rijád nedělá moc dobře... Určitě se plánujeme vrátit.

To že tam mají Češi děti mě docela překvapuje... Většinou se tam jezdí, dokud člověk děti nemá. Jak je to tedy s těmi dětmi Čechů v SA?

No jsou tady děti všech věkových kategorií. Od nejmenších až po děti kolem 14-15 let. Jinak musim říct, že tady ten výukovej systém je jinej, ale dcera tady chodí do školky a na to, že jí jsou teprve čtyři, už mluví dvěma jazyky. Učí se tam číst a psát... U nás je to jiný. U nás jsou ty školky tak na hraní. Tady se mi zdá, že jsou ty děti trochu napřed. No a u těch starších už je trochu problém vrátit se zpátky. Mají tady kamarády, svoje kroužky a tak.

A co ty vlastně děláš ve volném čase? Jaké jsou tvé koníčky a co se tam dá dělat?

Lezu třeba po skalách. Seznámil jsem se tady s jedním saúdským princem, kter‎‎‎ý hledal spolulezce. Začali jsme objevovat spolu s dalšími kluky místní skály. Dřív tady nebyly např. žádné horolezecké stěny. Teď už máme Saudskou horolezeckou asociaci, která rozvíjí horolezení venku i vevnitř s pomocí profesionálních lezců z Evropy. Vedu horolezecký klub v Rijádu, který funguje už přes osm let. Potápíme se, máme s manželkou kurz pro pokročilé. Dělámé sandboarding (jezdí se prknem po písečných dunách), nebo třeba hrajeme golf v poušti. Člověk se tady opravdu nenudí.

Pomalu jdeme do finiše. Řekni mi, kde se vidíš tak za těch pět, deset let. Nechceš mít třeba soukromou praxi s těmi zkušenostmi?

Návrat do Čech nebude jednoduchý. Jsme zvyklí na jin‎‎ý standard co se týče financí i práce. Máme studenty, neomezený čas na pacienty, což v Čechách mít nebudem. Určitě bych chtěl využít těch zkušeností, co jsme tady nabyli. Ale zatím je to otevřené. V Čechách hledám práci už dva roky, ale zatím mě nic neoslovilo. Tak snad do budoucna.

Vojto, tak ti přeji hodně štěstí a děkuji za rozhovor.